Schlappiner Joch
Je čtvrtek, 8.října. O tom dnu jsem měl už dlouho dopředu jasno.
Prožít ho někde hodně daleko v horách. Užít si chvil, které člověka nabijí na mnoho
dalších měsíců a tak trochu si i vyčistit hlavu.
Místo, které jsem si vybral, patří k jedním z nejmalebnějších v Alpách - malé pohoří Rätikon na pomezí Rakouska, Švýcarska a Lichtenštejnska.
Cesta měla být i v tomto ročním období schůdná.
Vždyť byla využívána již od doby bronzové, což potvrzují vykopávky zbraní či jako cesta Via Valtellina,
která dlouho spojovala Vorarlbersko se severní Itálií.
Probudil jsem se ještě před nastaveným zvoněním s uspokojením, že již do střechy nebubnují kapky
deště jako celého předchozího dne. Dle předpovědi, kterou sleduji jen tady v Alpách, neb mám z hor
obrovský respekt, mělo být dnes slunečno a den jako z pohádky.
Rychle jsem protáhnul zkrácené údy, doplnil tekutiny a skoro poslepu oblékl připravený oděv.
Blahořečil jsem večerní přípravě a připravené hromádky mizely použity na mém těle i v ruksaku.
"Nezapomeň s sebou hlavně vodu a dostatek cukrů", znělo neustále hlavou. Připravenou snídani jsem v duchu odmítl s tím, že je
zapotřebí trénovat pevnou vůli a metabolismus.
Za prvních paprsků, které ozářily alpské štíty, jsem nasednul do auta, které mne přiblížilo horskou silničkou s převýšením
až sedmnáct procent do výchozího bodu.
Tím byla nejvýše položena obec Vorarlberska s názvem Gargellen. Zaparkoval jsem auto pro jistotu hned
na začátku obce pro klid duše, že nestojím nikomu na soukromém pozemku. To se tady neodpouští! Zamrzlá okna ostaních aut
dávala najevo, že s letošním teplem se budu muset asi rozloučit. Na řadu přišel nákrčník a dvoje rukavice,
neb prokřehlé prsty mi v posledních letech často ztrpčují život. Obec ještě vychutnávala poslední zbytky
ranního klidu. A tak jen pozdrav Morgen s kolem jdoucím silničářem dával tušit, že je opravdu nový den.
Cesta nabrala od počátku řádný sklon a nechala tušit, že své metry nedá zadarmo. Vyklubal jsem se z Gargellenu
a nabral směr Schlapinner Joch. Turistické ukazatele stvrzovaly správný směr a navigace v hodinkách začala
odpočítávat první výškové metry.
Horská říčka protínající táhlé údolí pod masivy alpských stěn, dávala tušit kouzelné scenerie na pomezí rakousko
švýcarské hranice. Nebylo tedy při svižné chůzi divu , že výškové metry narůstaly po stovkách a já
se nezadržitelně blížil pod samotný alpský masiv. Rozcestník ukazující doleva na Tübinger Hütte a doprava na Schweiz a Schlappiner Joch
dával najevo, že bude hůř a že ani pašeráci v dávných dobách to neměli lehké.
Doplnil jsem tekutiny, neb mi bylo jasné, že se ve výšce nad dva tisíce metrů bude teplota vody blížit bodu mrazu.
A o tom, že podstatou úspěšného výstupu jsou právě tekutiny, nebylo žádné diskuze.
Překonal jsem skákající alpskou bystřinu po zasněžené lávce. Zkontroloval si budík na zápěstí ukazující tisícosmset metrů
a začal neohrabaně napodobovat kamzíka při stoupání kamennou cestou stále se vinoucí doleva či doprava.
Že je hůř a hora začíná bojovat, jsem zjistil již hned po dalších stech výškových metrů. To už ze mě začalo crčet.
Nezbylo než zastavit, odebrat ranní izolaci a při současném vydýchání opět přejít v chůzi, měnící se v četné balancování.
Sněhová pokrývka umě občas zakrývala prosakující pramínky a tak intuice byla na prvním místě.
Cesta se najednou změnila v pohádku o jezinkách, neb slíbené slunce bylo zahaleno do šedivých mraků a začalo přibývat
sněhové pokrývky. Chvála osudu jsem nezapomněl na trekingové hole a tak posun vpřed o čtyřech končetinách byl
přece jen bezpečnější. Chůze přestala být plynulá a v hlavě se ozývaly myšlenky “podívej se, kolik ti ještě zbývá nahoru!”
Nevím, zda motivačně, či pod tlakem nejcennějšího orgánu, jsem přeci jen vysoukal chronometr a s potěšením se zadíval
na číslovku začínající dvojkou. Automaticky jsem zvednul hlavu i směrem, kde jsem tušil cíl. Teď už bez potěšení zase sklopil
pohled pod nohy a pokračoval už ne chůzí, ale zdoláváním dalšího úseku. Hůlky se začaly bořit hlouběji a hlouběji a
mně bylo jasno, že mi hora na poslední chvíli povolila se s ní poprat bez horolezeckého náčiní. Cesta byla patrna
za bedlivého vnímání, místy se nechal jen tušit horský chodník a občas tu a tam historie zanechala zmrzlou lidskou šlápotu.
A tak jediným živým společníkem byl kamzík, jenž přede mnou zanechával čerstvé stopy. V rámci nekalé soutěže
si ale často trať zkracoval tím nejstrmějším způsobem. Sedlo se již opticky velmi přiblížilo, za to cestu už mohl tušit jen jasnozřivec.
A tak jsem na posledních metrech vzal s povděkem nerozlučné kamzičí stopy a dorazil do sedla, které by mohlo vyprávět
o lidských generacích, bídě a utrpení.
Čas se tady nahoře najednou jako by zastavil. A v hlavě běžel film za poslední roky, jenž životem se nazývá. Přitom život
je tak pomíjivý.
MTP